Nejspíše nikdo nebude nic namítat proti tvrzení, že „úkolem zdravotnictví je prodlužování a zachraňování lidských životů formou léčení a prevence" a že „měřítkem úspěšnosti zdravotnictví je nízká nemocnost a dlouhověkost obyvatel". Nikdo také nejspíše kategoricky nevystoupí proti tvrzení, že „úkolem podnikání je nalezení co největšího počtu odběratelů" a že „měřítkem úspěšnosti podnikání je zisk".
Pokud bychom chtěli skloubit „podnikání" a „zdravotnictví", dojde k tomu, že nemocní budou vnímáni jako zákazníci a zdravotnická zařízení jako poskytovatelé služeb. Ten, kdo prodává, se však nepotřebuje zbavovat toho, kdo kupuje. Proto tržně se chovající zdravotnická zařízení budou mít minimálně zájem na udržení, v horším případě na zvýšení úrovně nemocnosti. Nebudou výslovně proti, pokud se od nakaženého nakazí jiní, nebudou podporovat prevenci a zdravý způsob života. Možná úplně nebudou chtít zahubit pacienta, vždy je však potěší, pokud se nějaká včas neléčená nemoc vyvine v chronickou, vyžadující po celý zbytek života užívání nějakého léku.
Samozřejmě někdo může namítnout, že to je nesmysl, protože nemocného léčí doktor, a že naprostá většina doktorů jsou lidé vysokých morálních kvalit. To je sice pravda, ovšem vztah mezi lékařem a pacientem není v této obecné rovině podstatný. Doktor totiž může léčit pouze tím, co má k dispozici. A k dispozici má ty léky, které jsou dodávány farmaceutickými firmami. A farmaceutické firmy nejsou kontrolovány lékaři, ale akcionáři a burzou. Tudíž existují pouze proto, aby vytvářely zisk. Jako takové proto nikdy nebudou investovat peníze do vývoje léků, které by vymycovaly nemoci, nebudou vkládat finanční prostředky do vývoje léků, které by nahradily již vyvinuté léky, pokud by to znamenalo snížení jejich zisku. Naopak vytvoří pouze zdání takového úsilí a dál budou prodávat ty léky, které jsou méně účinné nebo pouze tiší bolest.
Farmaceutické firmy vnáší do vztahů ve zdravotnictví i jiný nešvar – uplácení. Uplácí lékaře, aby předepisovali jejich lék. Když ne rovnou penězi, tak různými dárky nebo pořádáním týdenních konferencí u moře, kam doktory zvou i s jejich rodinami. [1], [2] Uplácejí doktory, uplácejí ovšem také i politiky, ti potom schvalují takové zákony a nařízení, které jsou v rozporu se zájmem společnosti.
Cenu zdravotní péče dále zvyšuje způsob přerozdělování peněz. Zdravotnictví je hrazeno ze zdravotního pojištění prostřednictvím pojišťoven. To je každému známo. Jedná se však opravdu o pojištění? Kdyby odvody na zdravotnictví byly pojištěním, jejich výše by musela být úměrná výši riziku, že daný poplatník onemocní. Kuřáci a tlouštíci by tedy určitě platili více. Tak to ovšem není. Peníze, které lidé na zdravotnictví platí, jsou úměrné jejich výdělku. Takový odvod peněz se ovšem má nazývat daní.
Jak je tedy potřeba zdravotnictví zorganizovat? Je nutné zrušit zdravotní pojišťovny a začít financovat zdravotní výkony přímo ze státní pokladny, tím se odstraní mezičlánek v přerozdělování peněz. Je potřeba ukončit předepisování léků a zavést předepisování účinných látek, tím se odstraní korupční tlak na lékaře. V organizování zdravotní péče musí mít hlavní slovo stát, který by měl disponovat výrobcem základních léčiv a sítí státních (fakultních, krajských) nemocnic. Tím budou dostatečně omezeny snahy „dělat ze zdravotnictví výhodný byznys". Zdravotnictví totiž nesmí být formou podnikání, nesmí být kontrolováno trhem, protože trh je bezcitný a podnikat by se mělo pouze tam, kde mohou vznikat hodnoty. Zdravotnictví však žádné hodnoty nevytváří, protože „pouze" zachraňuje a prodlužuje životy. Čím méně prostředků za naše zdraví utratíme, tím více nám totiž zbude, abychom mysleli, vytvářeli, konstruovali, stavěli a hlavně vychovávali děti.
22. červen 2010
Michal Klusáček