Podnětem k založení strany bylo protistátoprávní prohlášení českých sociálních demokratů na Říšské radě 30. března 1897, v němž se sociální demokraté distancovali od českého státního práva. Shodou okolností se 4. dubna 1897 sešla na Staroměstské radnici jedna ze skupinek národních dělníků, která připravovala veřejné shromáždění, na němž chtěla proklamovat své zásady a cíle. Zmíněným protistátoprávním prohlášením sociálnědemkratických poslanců získalo toto shromáždění zcela konkrétní náboj a smysl. Za stolem zasedal zlatnický dělník Alois Simodines, který schůzi zahájil a jednání řídil. Po jeho boku seděl rukavičkářský dělník František Kváča a kotlář od Ringhofferů, František Jiránek. V pozadí stál redaktor Národních listů Václav Klofáč. Shromáždění se tak stalo zakládající schůzí strany národních dělníků - zárodek České strany národně sociální. Prvním předsedou byl zvolen František Kváča, i když všichni cítili, že ač nezvolen, je vůdcem strany od jejich začátků žurnalista Václav Josef Klofáč, který bude v krátkém čase povolán, aby stranu vedl.
Obodobí 1897 - 1918
Výraznou stránkou počátečního období existance strany bylo její antimilitaristické hnutí a odpor k oficiální politice rakouských vlád, za což byla strana brzy po vypuknutí první světové války zakázaná. Řada vůdců byla odeslána na frontu, předseda strany V. Klofáč byl internován, dva jeho činovníci, redaktor Václav Kotek a známý pracovník České obce sokolské Slavomír Kratochvíl byli odsouzeni vojenským soudem k trestu smrti a popraveni. Milost posledního rakouského císaře Karla I. zachrání V. Klofače před trestem smrti. Strana a jejich vůdci se znovu vrátili do politiky na jaře 1918, kdy byl schválen nový program strany, který se především soustředil na řešení sociálních problémů.
Obodobí 1918 - 1938
S příchodem části anarchokomunistů kolem Bohuslava Vrbenského, části stoupenců strany pokrokové a skupiny liberálně orientovaných intelektuálů kolem týdeníku Česká demokracie, se změnila i skladba strany, která se projevila v novém názvu strany Česká strana socialistická a po vzniku republiky v rozšíření názvu na Československá strana socialistická. Pod tímto názvem se stala vládní stranou.
Na počátku dvacátých let zesílilo uvnitř strany napětí, některé skupiny z ní postupně odcházely (část České demokracie) a část anarchokomunistů po vyloučení skupiny kolem poslance Bohuslava Vrbenského v roce 1923. Vliv předsedy V. Klofáče ve straně byl značně oslaben ve prospěch místopředsedy Jiřího Stříbrného. Za této situace vstoupil v roce 1923 do strany, z podnětu presidenta Masaryka, tehdejší ministr zahraničí Edvard Beneš.
V roce 1926 vyvrcholily rozpory uvnitř vládní koalice, českoslovenští socialisté poprvé od vzniku republiky odešli spolu se sociálními demokraty do opozice. V té době kulminovala vnitrostranická krize ve straně, završená vyloučením J. Stříbrného ze strany na mimořádném sjezdu strany v Brně a posílením pozic E. Beneše. Strana se konsolidovala a na sjezdu přijala nový název Československá strana národně socialistická. Pozice strany se posílila vstupem bývalých členů Národní strany práce kolem Jaroslava Stránského. Nástupem nacistů k moci a rostoucí ohrožení republiky dodaly československým národním socialistům nové téma. Strana se stala vedle sociální demokracie nejpevnější oporou Benešovy zahraniční politiky a obhájcem demokratických rysů politického systému první republiky.
Období 1938 - 1945
Mnichovská kapitulace v září 1938 způsobila v řadách Československé strany národně socialistické hluboký otřes. V období pomnichovské druhé republiky byla navíc pro úzké vztahy k Benešovi ostře obviňována konzervativní pravicí a domácími fašisty z podílu na národní katastrofě, přestože se její čelní funkcionáři příliš na těchto událostech nepodíleli. Nezastávali totiž žádné klíčové role v řízení státu.
V letech 1939-1945 bylo nacisty popraveno a umučeno na 2400 příslušníků strany, několik tisíc jich bylo uvězněno v koncentračních táborech a věznicích. Častým důvodem k zatčení byla i sama příslušnost ke straně, gestapem nazývané Benesch-Partei. Některým významným národním socialistům se podařilo urpchnout do zahraničí a zapojit se do zahraničního odboje. Mezi nejznámější představitele patřili zejména ministři československé zahraniční vlády a několik členů Státní rady. Byl to především Hubert Ripka jako státní tajemník, posléze ministr zahraničních věcí a ředitel československého vysílání BBC. Dále ministr spravedlnosti a spolutvůrce restribučního dekretu Jaroslav Stránský. Členy Státní rady byli Josef David, Julius Firt, František Uhlíř, Prokop Maxa a Vladimír Klecanda. Jednou z výrazných postav londýnské emigrace se stal Prokop Drtina, který pod pseudonymem Prokop Svatý promlouval populárními projevy k domovu vysílanými londýnským rozhlasem.
Období 1945 - 1948
Těsné před koncem války 25. dubna 1945 na návrh Fráni Zemínové byl prozatimním ustředním výkoným výborem prohlášen za předsedu strany Petr Zenkl který přežil koncentrační tábor Buchenwald a byl v té době v Londýně. Strana obnovila činnost 11. května 1945 kdy se v Praze sešli zástupci domácích a zahraničních představitelů strany.
Ve volbách konaných 26. května 1946 získali národní socialisté 18,4 % a stali se druhou nejsilnější stranou za komunisty, kteří získali 31,2 %. Pro stranu to bylo zklamání, domnívali se že strana, která měla v té době kolem 500 000 členů, získá kolem 1,8 milionu hlasů, ale ve volbách získala pouze 1,3 milionu hlasů.
V nové vládě strana získala post ministra školství a osvěty, které vedl Jaroslav Stránský, ministerstvo spravedlnosti, které vedl Prokop Drtina, ministerstvo zahraničního obchodu, které vedl Hubert Ripka a prvního náměstka předsedy vlády, kterým se stal Petr Zenkl. V ústavodárném národním shromáždění získala strana 55 mandátů.
V roce 1947, kdy strana slavila 50 let existence, odhalil Vladimír Krajina, že za neúspěšným pokusem o atentát na Petra Zenkla, Prokopa Drtinu a Jana Masaryka, stojí lidé napojení na KSČ. Dokončení případu zabránili únorové události. Dne 20. února 1948 podali demokratičtí ministři tří nekomunistických stran demisi. Bohužel ministři ČSSD ne, a tím napomohli komunistům udržet vládu. V těchto okamžicích se plně projevila zrada Emanuela Šlechty, tajného člena KSČ, jehož legitimace byla uložena v trezoru ÚV KSČ a Aloise Neumana, úplatného karieristy, který za pomocí komunistů a jejich represivních složek převzali moc ve straně, a stranu přejmenovali na Československou stranu socialistickou. Strana se rozpadla a ve straně zůstalo (dle archivu ČSNS) 1101 členů.
Z 55 poslanců zvolených v roce 1946 byli dva popraveni. Jedenáct uvězněno, z nichž Emil Wieland z Liberce zemřel na následky utrpení při výsleších. Osmnáct jich odešlo do exilu. Vrcholem pronásledování členů strany byl proces s Miladou Horákovou, který skončil dlouholetými žaláři a popravou MIlady Horákové. Emigrace v zahraničí založila exilovou Československou stranu národně socilistickou a předsedou zvolili Petra Zenkla.
Období 1948 - 1989
Československa strana socialistická sehrála v letech 1948 až 1989 úlohu loutkové strany komunistů jako součást Národní fronty se všemi negativy i částečnými pozitivy. Záchvěv z roku 1968 byl velmi rychle ukončen příchodem okupantských vojsk. V druhé polovině osmdesátých let začali do strany vstupovat noví členové, kteří zde hledali platformu protiváhy KSČ. V létě 1989 otiskl vnitrostranický časopis Demokrat prohlášení tzv. obrodného proudu, ve kterém se poprvé otevřeně hovořilo o politickém pluralismu, svobodných volbách a přihlášení se k osobnostem typu T.G. Masaryka, Edvarda Beneše nebo Milady Horákové. V říjnu 1989 se setkává redakce Demokrata se zástupci ilegální skupiny předúnorové ČSNS vedené Vladimírem Šolcem. Při listopadových údálostech se budova Melantrichu, nakladatelství strany, stává středem dění. Z jeho balkonu proumlouvají protagonisté událostí k demonstrantům požadující změnu.
Obodbí po roce 1989
Československá strana socialistická se bohužel přes některé výzvy nepřejmenovává na předúnorovou Československou stranu národně sociální nebo socialistickou ani po sjednocujícím sjezdem s exilovou stranou a pod vedením nového předsedy Jiřího Vyvadila se zůčastní prvních voleb kde získává pouhých 2,7 % hlasů. Důsledkem voleb je rozkol ve straně, odchod Jiřího Vyvadila z vedení strany, nástup nového předsedy Ladislava Dvořáka a vznik Národně sociální strany v čele s Čestmírem Čejkou. V příštích volbách v roce 1992 NSS propadá, zatímco ČSS se v rámci Liberální sociální unie dostává do parlamentu. Levicové směřování LSU je pro některé členy nestravitelné a přichází velká vlna odchodů ze strany. Z klubu LSU odchází někteří členové strany a zakládají vlastní klub. V roce 1993 je na sjezdu strany zvolen nový předseda Pavel Hirš a strana přijímá nové jméno Liberální strana národně sociální, do které se vrací většina členů odštěpenecké NSS.
Na dalším sjezdu strany v roce 1995 došlo k další změně ve vedení strany, novým předsedou se stává Vavřinec Bodenlos. Strana v té době začala hledat rozšíření svých řad ve spojení s jinou politickou stranou. Nakonec se dohodla s neúspěšnou stranou Svobodných demokratů, bývalých členů OF a Občanského hnutí vedené Jiřím Dienstbierem. Se Svobodnými demokraty přišly i jejich dluhy, oficiálně udávané 62 milionů korun. Ale vzájemně ubezpečované ujišťování, že strana ve volbách získá patřičné peníze na umoření dluhu načas zakryla odlišné priority obou subjektů. Jiří Dienstbier se stal spolupředsedou strany a strana přijala název SD-LSNS. Rozjela se volební kampaň. Volby ovšem dopadly špatně. SD-LSNS dostala pouze 2,05 % hlasů a zadlužila se ještě více. Na mimořádném sjezdu byl zvolen novým předsedou Tomáš Sokol.
V roce 1997 oslavila strana 100. výročí založení a vrátila se k historickému názvu Česka strana národně sociální. V té době se Tomáš Sokol na činnosti strany už neúčatnil. Krátce po přejmenování strany Tomáš Sokol a další bývalý Svobodní demokraté většinou stranu opustili, ale jejich dluhy ve straně zanechali. Mezi nimi byl např. Jiří Dienstbier, David Rath, Martin Bursík. Vedení strany zůstalo na místopředsedovi Miroslavu Tampírovi, který byl do sjezdu pověřen vedením strany. V té době kromě prohlubujících dluhů se objeveuje jméno Jan Šula, který se stává lídrem strany pro nadcházející mimořádné volby v roce 1998. Bohužel i tyto volby jasně naznačily, že strana se nadále propadá. Ve volbách získala pouhých 0,29 % hlasů. Na sjezdu který rychle následoval po nevydařených volbách byl zvolen novým předsedou Jan šula, který byl potvzen ve funkci i na sjezdech v roce 2000 a 2002. V té době zadluženost strany byla natolik vysoká že strana začala s odprodejem svého majetku. Peníze, které za prodej získala bohužel utopila v dalších prohraných volbách v roce 2002, kdy získala pouhých 0,81 % hlasů. Na mimořádném sjezdu, který se konal po volbách byl zvolen předsedou strany Jaroslav Rovný. Rok po jeho zvolení byl na zadluženou stranu vyhlášen konkurs a strana přišla o všechen zbývající majetek. V roce 2006 z důvodu uvaleného konkurzu na stranu, část členů založila Českou stranu národně socialistickou (ČSNS 2005), která ale není právně ani historicky pokračovatelkou původní České strany národně sociální.
Od roku 2012 je předsedou strany Michal Klusáček. Strana prošla obrodou a značně se omladila její členská základna. V roce 2017 ČSNS oslavila 120 let své existence a ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR kandidovala v 10 krajích.
V roce 2022 došlo k ukončení konkurzu strany a 28. 5. 2022 se uskutečníly 3 sjezdy: Celostátní sjezd ČSNS, Sjezd ČSNS2005 a sjezd strany Národní sociaslité. Poslední dvě zmiňované, které se během konkurzu odštěpily od ČSNS, ukončily svou činnost dobrovolným rozpuštěním a všichni jejich členové přešli do historické ČSNS.