K otázce českých národních zájmů

V prvé řadě si definujme a ujasněme, co to je národ a jaké mohou být jeho zájmy.

Národ, tak nám je definují encyklopedie, je historicky vzniklá pospolitost lidí, vytvořená vlivem celého komplexu faktorů geografických, kulturních, politických, ekonomických, náboženských, jazykových a dalších, která má vůli národotvorné faktory dále rozvíjet, respektive hájit. Většina národů obývá určité vymezené území. Je pravděpodobné, že faktor společného území a společného jazyka byl v Evropě základní a prioritní.

V procesu integrace kmenů v kmenové svazy vznikaly nejprve národnosti. Později, většinou v úzké souvislosti s konstituováním států se se slučováním národností slučovaly národy. Ve středověku se ale obvykle příslušnost k národu určovala místem narození. V novověku je národní příslušnost dána především jazykem.

V současné době existuje na světě přes 300 národů a asi 1500 národností, přičemž hranice mezi národem a národností je mnohdy velmi vágní. (např. Češi a Moravané). V některých zemích ale došlo k vytvoření nového národa – v Americe se z přistěhovalců různých národností vytvořil na jazykovém základě zcela nový národ. „Moderní“ národy však již nejsou udržovány na principu národním, nýbrž na principu občanském.

Druhou otázkou, kterou si definujme je to, jaké jsou, nebo mohou být národní zájmy. Tak, jak výše uvedeno, jsou národním zájmem faktory, na kterých příslušný národ převážně vznikl:

• Společně obývané území. Bylo patrně prvním faktorem, který byl v minulosti předmětem sporů a bojů a to i při malém zalidnění sporného i nesporného území. Ochrana území celistvosti je jedním ze základních národních zájmů. Ochrana území je vědomě či nevědomě předmětem zájmu i z dalších hledisek, především ekonomického. Toto hledisko v dnešní době pravděpodobně převažuje (hájení vlastního revíru, hájení místních dívek- Slovácko sa súdí). Jakých dimenzí dnes dosahuje ochrana národních zájmů je vidět na USA. Hájí národní zájmy i ve Vietnamu, Kuvajtu na Ukrajině… Trochu drzé.
• Kultura a kulturní prvky. Tyto faktory jsou faktickým konkrétním projevem určité mentální tj. duševní vyspělosti a duševního potenciálu národa. Jsou do značné míry dědictvím předchozích generací, dědictvím, které je rozvíjeno v podmínkách všeobecného rozvoje a tlumeno v dobách krize. Výjimky potvrzují pravidlo, avšak latinské inter arma silent múze je v obecné poloze nezpochybnitelné a stále platné.
• Jazyk. Jak se předpokládá, v historickém procesu stěhování národů se počátkem našeho věku oddělovaly z jednoho indoevropského jazyka jednotlivé jazykové skupiny: germánský, románský, slovanský, a zatlačovaly tak postupně původní keltské osídlení stále více na západ. Další diferenciací došlo v průběhu dvou tisíc let k ustálení současné evropské jazykové palety. Boj o udržení jazyka byl často spojen s bojem za holou existenci národností a později i národů. Tím, kdo o zachování existence usiloval, byl pochopitelně národ menší, slabší, nebo národ, jehož území bylo ve střetu zájmů okolních, jiných národů.
• Náboženství. Náboženství (v množném čísle) vznikala patrně jako potřeba korekce tj. usměrnění anarchistického chování členů rodu, kmenů, národností a národa. Poslední dva stupně jsou již náboženstvím plně ovlivňovány a korigovány, neboť v dobách, kdy se konstituovaly národy, byla již náboženství kodifikována. Nejstarším náboženstvím je náboženství starých Sumérů – 5200 let, následuje indický budhismus 3500 let, japonský šintoismus a židovský judaismus asi 3000 let, křesťanství 2000 let, islám 1500 let atd. Dle dostupných informací bylo náboženství v drtivé většině případů pouze falešným prostředkem k hájení nějakých zájmů, zájmů o kterých si nedovoluji vůbec tvrdit, že jsou to zájmy národní, ačkoliv se pod praporem s křížem či jiným symbolem svedlo mnoho bitev mezi národy Evropy i Ameriky.
• Dekrety presidenta republiky Dr. E. Beneše - je toho o nich napsáno dost. Celý problém je však zcela prozaický - snaha o restituce půdy a majetku, případně požadavek na odškodnění.
• Ekologický faktor – je nejnovějším předmětem ochrany a nabývá stále více na síle s rostoucí exploatací nerostného a přírodního bohatství Země. Stručně řečeno: všechno něco stojí a zvláště nadnárodní společnosti si s tím nedělají starosti. Vyhovuje jim měkčí ekologická legislativa, úplatnost lokálních šéfů, daňové úlevy apod., a to i za cenu dočasné výhody. Pak potáhnou se svým kapitálem dál.
• Faktory politické a ekonomické jdou ruku v ruce a již od středověku jsou svázány jako světlo a stín, protože politika je koncentrovaná ekonomika. Boje a války nebyly nikdy jen pouhým bojem a válkami o území, ale vždy se za nimi skrýval nějaký ekonomický profit. Ve středověku to bylo léno, regál, desátky, daně, atd, v novověku jsou to surovinové zdroje a vliv ve strategicky klíčové oblasti (Alsasko- Lotrinsko, Vietnam, Perský záliv). Ve dvacátém století tu však nastává jeden podstatný rozdíl. V minulosti bylo nějaké území nejdříve vojensky dobito, a potom následně ekonomicky exploatováno. V současné době je to obráceně, území, oblast, stát,… je nejdříve okupována ekonomicky a následně, viditelně nebo neviditelně zajištěna vojensky. Děje se to buď přímo (řada států Latinské Ameriky), nebo prostřednictvím vojenských paktů (východní Evropa). Je to méně nápadné, méně násilné, tak říkajíc kulantní, avšak účel světí prostředky a výsledek je zaručený. Nač podřezávat slepici krk, když může snášet vejce. Proč si ničit existující a fungující surovinové zdroje a potenciální odbytiště, když mohou být nadále k užitku.

Na přelomu tisíciletí se proto hlavním předmětem obrany národních zájmů stává hospodářský potenciál vlastní země a její ekologie.

A nyní jsme u klíčového problému. S růstem organického složení kapitálu roste produktivita práce, technicko- ekonomická úroveň výroby nám umožňuje a přikazuje vyrábět stále větší objemy produkce při snižování jejich jednotkové ceny. Optimální výrobní produkce tím překračuje hranice národního státu. V tomto procesu dochází k integraci národních firem do nadnárodních korporací s anonymními vlastnickými vztahy a komplikovanou strukturou. Mají zpravidla značné finanční prostředky, dlouhé prsty a sídla v daňových rájích, kam jim plyne zisk z příslušné země.

Když vliv monopolů sahá tak daleko, že určuje sociální a politické dění, pak příležitosti a plody globalizace jsou děleny mezi státy i jedince nespravedlivě a nerovně. Moc a bohatství se soustřeďuje ve vybrané skupině lidí z nadnárodních společností, zatímco ostatní účastníci tohoto ekonomického procesu jsou odsunuti na okraj. Pod diktátem trhů jsou uzavírány celé obory průmyslu, zemědělství, malé obchodní jednotky, protože vliv nadnárodních korporací jimi cele vertikálně proniká a ničí. Výsledkem je absurdní a nebezpečná sociální polarizace uvnitř národů i mezi národy. Lidé a národy zavrhnou světovou integraci a závislost, jestliže jim nepřinese nic kromě sociální zranitelnosti. Porostou isolační tlaky v ekonomice, politice i kultuře. Odmítám názor, že stát nemá být vlastníkem. Opět platí, že je třeba znovu zorganisovat řadu vertikálních kapitálových spojení se státní účastí! Ze strategických důvodů doporučuji: částečnou kapitálovou účast státu v liniových nadnárodních stavbách resp. organizacích, vybraných masmédiích, distribuci pohonných hmot (PHM), a dalších dle konsensu (např. bytová výstavba). Majoritní státní účast nebo zlatou akcii doporučuji v podnicích nerostného a přírodního bohatství, 100% účast v obranném průmyslu, výrobě lihu a výrobě PHM.

Tato polarizace a antagonizmus trvale narůstá, není normálně řešitelný a je organickou součástí kapitalistického tj. zbožně peněžního systému a zbožně peněžních vztahů. (Proto jsou ty pravidelné pravo-levé výměny vlád - viz V. Británie, Francie, USA, jako redukce disproporcí, ). Na vysvětlenou jenom uvádím: s vítězstvím pravice ve volbách dochází pod tlakem monopolů ke snižování daní, s tím je spojená další koncentrace kapitálu, převisu nabídky nad poptávkou s nerovnoměrným rozdělením příjmů, = to vše narazí na sociální bariéru a v následných volbách pravice prohrává. Při vítězství levice je to boj o (ne)inflaci, o redistribuci zdrojů ve státním rozpočtu, konkurenceschopnost v mezinárodním měřítku a ve svém důsledku o schopnost udržet tuto konkurenceschopnost i se stoupající životní úrovní podstatné části obyvatelstva dané země. Po ztrátě iluzí je opět změna po volbách nabíledni. To vše za existence zbožně peněžních vztahů a větší či menší korupci. O vyváženost těchto dvou procesů se snaží řada ekonomů.

Lidský život by měl mít i jiné hodnoty, než jen hodnotu kapitálu, na který jsme to zredukovali. Nemohu se proto smířit s tím, že je podstatným a určujícím faktorem společenského vývoje. Jak je z výše uvedeného patrné, má otázka národních zájmů (potažmu nacionalismu) řadu rovin. Etnickou, ekonomickou, kulturní, územní, v omezeném slova smyslu náboženskou atd.

Pojďme se nyní podívat na některé politické definice a otázky, byť i ožehavé, avšak přímo spojené s výše uvedenou problematikou.

• Nacionalismus je teorie, že základem každého státu by měl být národ, neboť správa věcí veřejných je nejideálnější v rámci komunity se společnou minulostí, kulturou, mentalitou a společným jazykem- je to pak národní stát. Silné vědomí vlastní národní identity hrálo velmi významnou roli jak při konstituování moderních evropských států, tak při národně osvobozovacích bojích v mimoevropských zemích.
• Patriotismus je obdoba nacionalismu s tím, že tento terminus pro národní cítění řady národů (spec. v Latinské Americe) je vlast – patria. Rozdíl mezi těmito termíny je velice vágní.
• Vypjatý nacionalismus je ideologie vycházející z přesvědčení o výjimečnosti vlastního národa. V ČSR nikdy neznamenal žádné nebezpečí. Národní hnutí bylo obráceno vždy introvertně na problémy uvnitř státu, nikoliv expanzivně ven proti ostatním sousedům.
• Národní socialismus je označení různorodých ideologií, které se snaží spojit ideje národovectví a socialismu. Strany vznikající s tímto názvem na přelomu století měly v programu především národní sebeurčení, všeobecné volební právo, sociální reformy a všeobecnou rovnost- například ke vzdělání, v práci apod. V průběhu krize v třicátých letech 20. století pak „přibraly“do svých programů takové zásahy státu do hospodářství, které umožňovaly nastartování hospodářského procesu a obnovu hospodářské prosperity. Jedná se především o státní zakázky (cesty a silnice, zbrojní průmysl), bezúročné úvěry a dotace do zemědělství, regulaci trhu (cla, kvóty), podpora zahraničního obchodu (garance) a dále o státní účast v klíčových odvětvích národního hospodářství. Tento faktor není samoúčelný jen z hlediska krizového, ale má svůj vlastní význam dodnes.  (New deal, je založen na: plánování, Keynesovu přebytku peněz, Musoliniho korporativismu, Speerův program, …)
• Fabiánský socialismus – Při svém pátrání po programu různých stran jsem v politických encyklopediích našel i tento název. Mají pro nás přijatelný program, nejsou zdiskreditováni a byly by použitelní. Má to však jedem malý háček. Z myšlenek těchto lidí se etablovaly sociálně demokratické strany.
• Nacismus – je to zkratka slov národní socialismus. Dnes je neodmyslitelně spjat s ideologií německé NSDAP obecně nazývanou nacistická strana. Jejím obsahem bylo především spojení dvou doktrín:
  a) fašistické koncepce státu řízeného jedním vůdcem ztělesňujícím národní vůli,
  b) rasistické koncepce o nadřazenosti árijské rasy a oprávněnosti porobení respektivě likvidace ostatních ras.
  Úspěšnost nacismu spočívala ve schopnosti spojit do jednotné ideologie i protichůdné prvky: socialismus pro dělnickou třídu, antibolševismus pro podnikatele, nacionalismus pro tradiční konzervativce a antisemitismus pro všechny, kteří hledali viníka krize ve 30. tých letech. Když NSDAP získala moc, ustoupily všechny politické sliby do pozadí a nosnými sloupy nacistické ideologie ( pak již dle mého pseudonacistické ideologie) se stal vůdcovský princip, důraz na rasovou čistotu a především národní expanze! Tato teorie spolu s přesvědčením, že v mezinárodních vztazích má pravdu ten, kdo má moc, vedly nevyhnutelně k 2. světové válce. Nesplnilo se tak očekávání dělnických a socialistických stran, že v německém nacismu převáží socialistický prvek, nebo že dělnická třída odstraní v Německu nacismus socialistickou revolucí. Název strany zůstal zachován, obsah programu se změnil tak podstatně, že s názvem strany již neměl v podstatě nic společného.
• Fašismus- je otevřená diktatura jedné- vládnoucí strany antiliberálního a antidemokratického charakteru, vycházející z vypjatého nacionalismu a rasismu - tak zní definice fašismu v politické encyklopedii. Na rozdíl od klasických velkých koncepcí jako je liberalismus, konservatismus, socialismus, které pocházejí z 19.století, je fašismus plodem situace mezi dvěma světovými válkami. Příčin vzestupu fašismu byla celá řada od vítězství bolševiků v Rusku až po nezvládnutou hospodářskou krizi. První taková strana byla etablována v roce 1921 z teroristické organizace založené v Itálii v roce 1919 na bázi svazku. Přestože nikde není vysvětlen rozdíl mezi fašismem a (pseudo)nacismem, domnívám se (i z výše uvedeného) že fašismus je poplatný (působící spíše rovině politické, kdežto nacismus spíše v rovině hospodářské a to i přesto, že jedním z prvků italského fašismu byly korporace. Charakteristika fašismu: vláda korporátů, centralizace moci, byrokracie, diktatura úřadů a fýrer.

Dostali jsme tím se k politickým stranám, které jsou výrazem zformované politické činnosti. Tyto se projevují ve třech rovinách jako ideologie, jako organisace, jako forma vlády. Jsou i jiné roviny jak dělit činnost stran: např.: ekonomická, kulturní, sociální… Nechci se tady zabývat detailním dělením, ale jenom tím, co považuji z našeho pohledu za významné.

Nová levice - je souhrnné označení teorií, snažících se v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století o obnovu socialistického myšlení. ( USA, Francie, ČSSR) Nová levice se jednak kriticky stavěla k reálnému socialismu ve východní Evropě a SSSR a jednak se distancovala od západoevropských komunistických stran. Vznikla v intelektuálním prostředí především na amerických universitách kolem časopisu New Left Revue. Neměla významný vliv, avšak rozšířila teorii socialismu o nová témata.( osobní vztahy, kulturní odlišnosti, neměřitelné hodnoty materiálního pokroku). Za nejvýznamnějšího teoretika nové levice je možno považovat H. Marcuse

Důsledky působení nové levice v podstatě žádné nebyly, protože socialistické režimy byly natolik zdiskreditovány, že hnutí nemohlo mít žádný větší vliv.

Nová pravice - je označení skupiny teoretiků, kteří v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. Století vystoupili proti ideologii i praxi západoevropských sociálnědemokratických stran a proti socialismu ve východní Evropě. Teorie nové pravice zahrnuje široké spektrum názorů, jejich společným cílem je nesouhlas se státními zásahy do řízení ekonomických a společenských procesů. Nová pravice vychází z idejí klasického liberalismu a proto někdy bývá označována jako neoliberalismus. Jejími hlavními teoretiky jsou F.von Hayek a Milton Friedman. Ideje nové pravice převzaly některé politické strany , zejména Konzervativní strana ve Velké Británii pod vedením M. Thatcherové a republikáni USA za R. Reagana. U nás to je ODS, ODA a US. Voliči ani sami členové této strany většinou nedokáží mnohdy rozlišit programy jednotlivých stran a proto se často přiklánějí k representantům stran, kteří jsou populární, populističtí, vizuálně přitažliví apod.

Důsledky působení nové pravice (vysvětlení na osekávané fabrice) jsou další koncentrace kapitálu a nová nezaměstnanost.

Jedním ze základních kamenů každé politické strany je ideologie, se kterou byla nebo je zakládána a od ní se odvíjející politický program. Přestože nebo spíše protože naše strana existuje více jak sto let, většina členů již dnes dosti jasně neví, jaké to byly ideály a co by měli (členové i ideály) představovat.

Česká strana národně sociální vznikla v roce 1897 s programem sociálních reforem a sblížení všech vrstev českého obyvatelstva. Členskou základnu tvořili dělníci, živnostníci, nižší úředníci, učitelé a další inteligence. Program strany byl řečen výše (národní sebeurčení, všeobecné volební právo, sociální reformy a všeobecnou rovnost- například ke vzdělání, práci apod.). Předsedou byl Václav Klofáč a tiskovinou České slovo. Po vzniku ČSR v roce 1918 byla strana přejmenována na Československou stranu národně socialistickou. Postupně se v této straně etablovala značná část intelektuální špičky ČSR. Tato po roce 1938 a zvláště 1948 emigrovala do zahraničí, nebo byla vězněna či dokonce popravena.

Je třeba znovu obnovit myšlenky a program, se kterými byla tato strana zakládána a tento obohatit a upravit v souvislosti s výše uvedenými novými faktory:

Národní nejsou jen hesla a proklamace.

• národní znamená účast a vliv státu v nadnárodních splečnostech, v obraném a strategickém průmyslu, v lihovarech, v ropovodech a plynovodech ...
• národní je i ochrana národního a přírodního bohatství,
• národní je i ochrana životního prostředí,
• národní je i ochrana občanů před vlivem nadnárodních monopolů,
• národní je ochrana občanů před mafiemi.

Sociální rovněž nejsou jen hesla a sypání peněz do bezedných děr.

• Sociální je pomoc mladým rodinám, abychom jako národ nevymírali,
• sociální je účast státu na bytové výstavbě formou levných typových projektů, obcemi budovaných inženýrských sítí, stabilních cen stavebního materiálu, úvěrovaných stavebních pozemků a to tak, aby se stavebník finančně nezruinoval ještě dříve, než poprvé kopne,
• sociální je připravená restrukturalizace včetně rekvalifikací,
• sociální je i progresivní fiskální politika .

K hájení národních zájmů proto vzniká v současné evropské společnosti značný prostor. Celou řadu těchto aspektů jsem proto již před třemi lety zahrnul do programu- Pražské Výzvy.

Ing. Karel Janko, místopředseda ČSNS