Jako občan této země a člověk, který se snaží chápat její historii ve vší její složitosti, cítím povinnost otevřeně reagovat na nebezpečný trend, jenž se v poslední době šíří českou společností – český pinochetismus a jeho gradace v čase.
Tímto trendem je snaha zakazovat politické myšlenky, odstraňovat památníky a umlčovat nepohodlné názory — to vše pod záminkou boje za morální očistu veřejného prostoru a ochranu demokracie před levicovým viděním světa.
Ve skutečnosti však nejde o nic jiného než o projev neschopnosti části politické a mediální elity snášet pluralitu názorů, vést poctivý dialog a smířit se s minulostí v její pravdivé, nejednoznačné podobě.
Zákaz idejí jako projev slabosti
V poslední době se stále hlasitěji ozývají výzvy k zákazu propagace komunismu – stávající zrovnoprávnění propagace komunismu s nacistickou ideologií, které bylo úspěšně odhlasováno ve sněmovně, značí politickou negramotnost zákonodárců. A právě v době, kdy politické hnutí s podporou KSČM začíná znovu oslovovat část veřejnosti a získává reálnou šanci na návrat do Poslanecké sněmovny, je zřejmé, že nejde o snahu bránit demokracii, nýbrž o snahu odstranit politickou konkurenci. Tam, kde chybí síla myšlenek a odvaha vést otevřený spor, nastupuje volání po zákazech. Jako by paragraf mohl nahradit poctivou politickou práci, přesvědčování a argumentaci.
Marxistické hnutí v českých zemích nikdy nebylo okrajovou záležitostí. Jeho kořeny sahají hluboko do období monarchie, kdy dělnické hnutí bojovalo za základní sociální práva, dostupné vzdělání, lepší pracovní podmínky a důstojný život pro ty, kteří byli po desetiletí opomíjeni. Komunistické hnutí bylo masovým hnutím, které přitahovalo statisíce lidí — dělníků, rolníků, intelektuálů, techniků, učitelů a dalších profesí. Redukovat jeho historii na období represí padesátých let je zjednodušující a pokrytecké. Každá ideologie, která zasáhne do osudů národa, v sobě nese jak kapitoly temné, tak i ty, na něž lze navazovat. Jako národní socialista respektuji marxistické výklady zákonitostí světa, ačkoliv s nimi ne vždy nesouhlasím, to však neznamená, že odmítám dialog! Marxistická tradice od sociální demokracie po KSČ a KSČM prošla mnoha změnami za posledních přibližně 150 let.
My, národní socialisté, jsme se odštěpili právě z marxistické sociální demokracie, abychom s ní po vzniku ČSR začali aktivně spolupracovat, a nejen s ní, ale ještě před vznikem KSČ např. s anarchokomunisty. Historie české levice je vskutku barvitá, úžasná a obohacující, obsahuje však i ony velice temné momenty. Vidět marxistické hnutí optikou represí 50. let je samozřejmě záměr, protože kdo by se pustil do jejich zpochybňování?
Rétorika bez obsahu: moralizující prázdnota
Jakmile ve veřejném prostoru, v televizních debatách nebo na sociálních sítích dojdou skutečné argumenty, sahají představitelé takzvaných „demokratických“ stran — ODS, TOP 09, KDU-ČSL — k prázdným, moralizujícím floskulím. Místo aby vedli věcnou debatu, nastupuje povýšený tón a věty typu: „Komunisté mě nebudou poučovat, v Rusku to tak děláte, jeďte na Kubu apod.“ Tyto fráze, opakované stále dokola, mají zastřít, že chybí obsah i odvaha pustit se do hlubšího rozboru. Ukazuje to na ubohost a bezradnost těch, kteří se za moralizující masku schovávají. Z debat se pak stávají moralistní exhibice místo toho, aby přinášely střet idejí a hledání pravdy.
A není náhoda, že právě odtud vede přímá cesta k návrhům na zákazy — místo diskuse paragrafy, místo názorového střetu zákaz. Je to projev slabosti, nikoli síly.
Bourání soch: neschopnost přijmout minulost
Ještě zřetelnějším projevem této neschopnosti čelit realitě je snaha bourat sochy a odstraňovat památníky. Každá socha, každý pomník je připomínkou nějakého příběhu, nějaké etapy dějin, nějaké hodnoty, kterou nesla doba. Ano, často jsou tyto symboly ambivalentní — a právě v tom spočívá jejich význam. Bourat sochy znamená ukazovat, že se nedokážeme vyrovnat s dějinami, že místo porozumění volíme cestu zapomnění. Sochy nejsou jen kusem kamene nebo bronzu, jsou připomínkou toho, co bylo, i když to pro různé generace znamená různé věci.
Odstranění sochy maršála Koněva v Praze nebo nedávné odstranění sochy rudoarmějce v Litoměřicích jsou typickými projevy prázdné symbolické politiky, která se snaží nahrazovat dialog bouráním – mazáním (česká verze Cancel Culture). Tyto památníky nebyly postaveny jako připomínka sovětské nadvlády, ale jako výraz vděku za osvobození a připomínka milionových obětí, které Sovětský svaz přinesl v boji proti nacismu a za další existenci jiných národů, včetně našeho. Ano, pro část společnosti se dnes tyto sochy staly symbolem sovětské dominance, zejména pod dojmem událostí, jako byla padesátá léta nebo rok 1968. To ale nic nemění na skutečnosti, že jejich původní význam byl jiný — byly postaveny na počest těch, kdo položili život v boji proti Hitlerovi a za naši svobodu. Bourání soch proto nepřepisuje ani nepromlčuje dějiny. Jen nenávratně znemožňuje uvažovat o nich v celé jejich složitosti a pochopit, že dějiny nejsou černobílé, nýbrž mnohovrstevnaté.
Silná, sebevědomá společnost se minulosti nebojí. Nepotřebuje ji zakazovat, přepisovat ani bourat. Potřebuje ji poznávat, chápat a přijímat v celé její složitosti. Potřebuje vést otevřenou diskusi, neskrývat se za hesla a zákazy. Potřebuje si uvědomit, že dějiny nelze redukovat na jediné správné výklady, že jsou barvité, rozporuplné a poučné právě v tom, jak složité a někdy i bolestné byly.
Zakazovat ideje, bourat památky a nahrazovat diskusi moralizující prázdnotou není cestou vpřed. Je to cesta do intelektuální bídy, do politické prázdnoty, do světa, kde se místo myšlenek nabízí jen gesta a restrikce. Pokud chceme, aby naše společnost byla silná a demokratická, musíme odolat pokušení jednoduchých řešení. Potřebujeme více odvahy k pravdě a méně strachu z minulosti.
Nakonec, tyto zákazy ještě přinesou hnutí Stačilo! nějaké hlasy navíc, což je kouzlo nechtěného.
Michal Ševčík, místopředseda ČSNS