Právničku a poslankyni za ČSNS dr. Miladu Horákovou oběsili za špionáž a velezradu v roce 1950 na základě rozsudku ve vykonstruovaném procesu. Společně s ní bylo souzeno dalších 12 lidí, kteří údajně tvořili špionské centrum.
Milada Horáková se účastnila protinacistického odboje za druhé světové války. Aktivně vystupovala i proti komunistickému režimu, byla jedinou ženou, kterou čeští komunisté odsoudili a popravili v politickém procesu.
Proces s Miladou Horákovou a s jejími dvanácti kolegy, řízený JUDr. Karlem Trudákem, probíhal od 31. května do 8. června 1950 a byl zinscenován jako veřejný „politický proces" po vzoru sovětských velkých čistek ve 30. letech na přímý příkaz prezidenta Gottwalda. Osm dní trvající proces měl svůj vynucený „scénář", podle kterého se měli a byli donuceni obžalovaní chovat, ale v některých momentech přesto jednali proti režii.
Obzvláště doktorka Horáková, která byla vyslechnuta 1. den, se nepoddala a přes vynucenou režii se jí místy podařilo bránit sebe a své ideály, i když věděla, že tím svoje šance na mírnější trest jen snižuje. Během procesu byly nošeny do soudní síně koše s tisíci rezolucemi lidí žádajících nejvyšší tresty pro obviněné, které byly organizovány nejen závodními výbory KSČ, milicemi, ale i uličními výbory. Obyčejní lidé, pamatující Masarykovu republiku, k níž se paní Milada otevřeně během procesu hlásila, byli uvrženi již samotným procesem do strachu, zejména o svoje děti a mladou generaci.
Osmý den procesu, 8. června 1950, po závěrečné řeči státních zástupců Juraje Viesky, Josefa Urválka a Ludmily Brožové-Polednové a poslední řeči všech odsouzených, která byla mediím cenzurována, se Horáková statečně staví za svoje ideály, za ideje Beneše a Masaryka.
Následně byly vyneseny rozsudky: čtyři tresty smrti oběšením včetně Horákové, čtyři tresty doživotního vězení a pět trestů od dvaceti do dvaceti osmi let.
Milada Horáková odmítla žádat o milost, ale její dcera i advokát tak učinili. Přestože se mnohé významné osobnosti, například Albert Einstein, Winston Churchill nebo Eleanor Rooseveltová, snažili svými dopisy získat pro odsouzené milost u prezidenta, Gottwald, formálně na doporučení ministra spravedlnosti, rozsudky k trestu smrti podepsal.
Svůj poslední dopis určený především rodině napsala v den popravy ve 2:30 ráno, ve kterém mimo jiné napsala:
„Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. … Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj."Poprava byla vykonána oběšením na dvoře pankrácké věznice 27. června 1950 v 5:35 ráno, jako poslední ze všech čtyř k smrti odsouzených (Jan Buchal, Záviš Kalandra, Oldřich Pecl). Na Pankráci byla používána primitivní forma oběšení dlouho trvajícím škrcením. Ostatky byly zpopelněny, obdobně jako u Heliodora Píky nepohřbeny a dosud nebyly nalezeny.