Z dějepisu je známo, že když se česká obrana spoléhala na spojence, nedopadlo to nikdy dobře. Jedno takové spojenectví skončilo zradou Angličanů a Francouzů, druhé „přátelskou“ okupací Sovětského svazu. To je naše historická zkušenost.
Co tedy spojenectví obnáší, jaká má rizika a čím se liší od přátelství? Předně, spojenectví se na rozdíl od přátelství vždy uzavírá „proti někomu“, jedná se o vojenský vztah, který však ve velké míře ovlivňuje zahraniční politiku a tedy i hospodářství daného státu. Přátelství může existovat bez spojenectví a vzniká na nevojenském základě (např. sdílení společných hodnot, národnostní nebo kulturní blízkost).
Jak spojenectví ovlivňuje zahraniční politiku a hospodářství je možné ukázat na následujícím příkladu. Jestliže stát A nemá nepřátele a stát B má nepřítele C, potom při uzavření spojenectví států A a B dojde k tomu, že stát A se stane automaticky nepřítelem státu C. Je jasné, že obchodní výměna mezi státy A a C se tím zkomplikuje.
Spojenectví se uzavírají proti společnému nepříteli. Pokud stát nemá nepřítele, nemá smysl ani jakékoliv jeho spojenectví. Pokud je stát v ohrožení, ale nepříteli se může vlastními silami postavit, je spojenectví výhodné. Války se totiž vedou pro peníze a vítěz poraženému diktuje podmínky. Tyto podmínky jsou vnuceny i těm spojencům, kterým bylo nutné pomoct. Rozdíl mezi poraženým a státem, kterému jeho spojenec pomohl tedy není příliš velký – oba platí. Je často nezmiňovaným faktem, že za naše vojáky, kteří bránili Anglii proti nacistickému Německu, muselo Československo Anglii zaplatit za „spotřebovaný“ materiál. Soupis byl tak podrobný, že na něm bylo vše – od letadel až po ponožky a rakve pro piloty. Ve válce totiž nejde o ideály natož pak o lidské životy. Válka je strohá účetní rozvaha, kde na jedné straně jsou náklady na vedení boje a na druhé straně je očekávaný lup. Loupí se u poraženého, ale loupí se také u slabších spojenců.
Pokud je jeden ze spojenců napaden, nikdy není jisté, že mu jeho spojenec skutečně přijde na pomoc. Jestliže je totiž veden útok pouze proti jednomu ze spojenců a druhému nebezpečí v daný okamžik nehrozí, potom se velmi často spojenecká smlouva nedodrží a dojde ke zradě. Jestliže stát, který byl takto napaden, ve své strategii počítal s pomocí, bývá poražen nebo se vzdá. Uvádět příklad z roku 1938 je zbytečné.
Spojenectví má být to poslední, na co by obranná politika státu měla myslet. Je totiž dětsky naivní domnívat se, že jiný stát nám z dobré a nezištné vůle bude pomáhat, až nám poteče do bot. To nás spíš zatáhne do konfliktů, do kterých nám nic není, nebo nám „pomůže“, aniž bychom chtěli, jako v roce 1968.
Spojenectví dává pocit falešného bezpečí, po kterém, jak známe z historie, přichází kruté vystřízlivění. Pokud spojenectví existuje bez společného nepřítele, měl by se stát z tohoto svazku vyvázat, protože spojenectví má, jak už bylo uvedeno, svazující vliv na zahraniční politiku a tedy i na hospodářství.
Kdo by tvrdil, že vyvázat se z našeho spojenectví je z vděčnosti (nebo ze strachu) k našemu spojenci nemyslitelné, ten nás staví do pozice vazala, což je politicky neobhajitelné. Takovému člověku nepřísluší zastupovat náš stát. Obranná a zahraniční politika musí být prováděna bez ohnutých zad, protože špatných zkušeností s pokrouceným hřbetem máme až dost.
Jak tedy zajistit českou obranu na začátku 21. století? Po historických zkušenostech se zradou spojenců v minulém století, by se Česko mělo spoléhat už jen samo na sebe a to tím spíš, že v současné době máme dobré vztahy se všemi sousedy. Česká armáda musí být pouze obranného charakteru, protože Česko nemá v úmyslu někoho napadat. Proto nepotřebujeme transportní letadla a nepotřebujeme ani oddíly, které jsou schopné zasáhnout kdekoliv na světě. Česko potřebuje armádu, která bude akceschopná na našem území. Tato armáda musí disponovat takovou silou, aby náklady na vedení boje s námi byly pro útočící stranu vždy vyšší než kořist, kterou naším poražením může získat. Mělo by být zavedeno povinné vojenské školení. Výzbroj české armády by měla být domácí výroby a to jednak ze strategických důvodů, ale i proto, aby se náklady na vydržování armády vracely zpět obyvatelstvu, které tato armáda má ochraňovat.
11. únor 2011
Michal Klusáček