Každý rok vidíme stejné záběry, fanfáry, husitské chorály, prapory hrdinů, vyzdobený Vladislavský sál. Od vzniku Československa v roce 1918 se na Pražském hradě vystřídalo celkem dvanáct prezidentů. Od Tomáše Garrigue Masaryka, až po toho současného Petra Pavla. Tak, jak to u nás bývá, s mnohými se dějiny příliš nemazlily. Jejich odkazy i pomníky byly hanobeny, jejich činy kádrovány, přesto jsme se za většinu z nich nemuseli ani po letech stydět. V dějinách obstáli. Zůstali věrni svým zásadám.
I dnes krátce po letošním 28. říjnu postrádám pohledy morální, vystoupení prezidenta Petra Pavla jsem pozorně sledoval… Ale „netleskal“ jsem. Mluvil hezky, jeho paní to také slušelo. Nejspíše by jim to slušelo i v jejich předlistopadové důstojnické uniformě. Ale to je málo co čekáme od prezidenta... V jeho projevu jsem postrádal pokoru a omluvu. Také výběr vyznamenaných byl u některých spíše vánočním dárkem než zásluhou. Nenacházím u něj pevné morální zásady, jaké byly u TGM, Dr. E. Beneše, nebo u válečného hrdiny Ludvíka Svobody. Dokonce jeho životní postoje jsou v zásadním rozporu s morálkou. Prezident by měl být pro nás občany vzorem. A vzory máme, nemusíme pokukovat do zahraničí ....
Určitě se shodneme v tom, že tou největší morální autoritou byl první prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Významný politik, ale zejména osobnost veřejně známá. Jeho pevné morální postoje k mnohým otázkám, které rozdělovaly v jeho době českou společnost, jsou dostatečně známé. Ve svých 64 letech odešel do exilu a zde sehrál zásadní úlohu při vzniku samostatného Československa. Nebyl v morálních zásadách osamocen i další jeho následnici stavěli morálku na přední místo. Pravda, měli to mnohdy v českých dějinách složité. Jako příklad lze uvést Dr. Edvarda Beneše. Kolik toho v životě vytrpěl. Spoluzakladatel Československa, také on odcházel do exilu podobně jako TGM. Po Mnichovu 1938 odcházel opět do zahraničí, nezlomil se, budoval stát podruhé. Vrátil se jako vítěz, jako morální autorita. Stal jediným prezidentem v Evropě, který se po válce vrátil do svého úřadu. V dějinném čase obstál i prezident Ludvík Svoboda. Legionář, velitel československé armády na východní frontě. V okupovaném Protektorátu zůstala v ilegalitě jeho rodina. Jeho syn Miroslav byl za okupace popraven. I on si své vytrpěl. Přes politickou perzekuci obstál i v dobách „poúnorových“. V době Pražského jara, jako uznávaná autorita byl zvolen prezidentem. Výraznou osobností na Pražském hradě byl i Slovák Dr. Gustav Husák. Výrazně ovlivnil zejména poválečný a posrpnový vývoj Československa. Měl své pevné zásady, za které byl ve vykonstruovaném procesu v padesátých letech odsouzen k mnohaletému vězení… Nelze dnes soudit. Slovenský pohled na tuto osobnost na rozdíl od nás, je daleko objektivnější. Historická hodnocení bývají velice často zakalena ideologickým pohledem.
Úřad prezidenta to je i Pražský hrad, není důstojnějšího místa pro nejvyššího představitele naší státnosti. Vy co jezdíte po světě máte srovnání. Vídeň rovina, Paříž rovina, Berlín rovina… Pražský hrad září pěkně do dálky, jeho budovatelé nejspíše mysleli i na časy budoucí. Je stavebním skvostem, válečné hrůzy ho nepoznamenaly. Prezidentský úřad má svou tradicí i vážnost, vzhlížíme s úctou. Ale i prezident měl by být tím nejlepším z nás, je tomu ale opravdu tak? Není jen figurkou? Dějiny pamatují, že tomu mnohdy tak bylo. Nemusel to být jen státní prezident Emil Hácha v době Protektorátu. Prezident by měl být především nezpochybnitelnou mravní autoritou. A to jsem 28. října postrádal.
Přemysl Votava, člen Předsednictva ČSNS