Liberální buržoazie chce tedy Boha, ten však nemá mít možnost stát se aktivním; chce monarchu, ten však má být bezmocný; požaduje svobodu a rovnost, a zároveň omezení volebního práva na majetné třídy, aby si tak majetek a vzdělání zajistily potřebný vliv na zákonodárství, jako by vzdělání a majetek dávaly právo utiskovat chudé a nevzdělané; odstraňuje aristokracii krve a rodu, a připouští přitom nestydatou vládu peněžní aristokracie, onu nejhloupější a nejhrubší podobu aristokracie; nechce ani suverenitu krále, ani suverenitu lidu. Co tedy vlastně chce?
Carl Schmitt ve své štíhlé knížečce Politická theologie naprosto brilantně analyzuje a kritizuje principy liberální demokracie a buržoazní společnosti. Tento konkrétní citát ilustruje několik paradoxů a rozporů, které Schmitt vidí v politických postojích liberální buržoazie. Pro hlubší pochopení a kritickou analýzu tohoto citátu je nezbytné se zaměřit na jednotlivé body jeho argumentace a zkoumat jejich relevanci a důsledky.
Schmitt začíná kritikou liberální buržoazie, která chce Boha, ale ten nemá být aktivní, a monarchu, který má být bezmocný. Tento paradox odráží schizofrenii liberálního myšlení, které usiluje o zachování tradičních institucí a hodnot, avšak zároveň je oslabuje a zbavuje skutečné moci. Liberální ideologie často využívá náboženských symbolů a autoritativních figur jako prostředků k udržení společenského pořádku a stability, ale v praktické rovině je činí irelevantními. Schmitt zde odhaluje hluboký rozpor mezi tradičními hodnotami a moderními liberálními ideály.
Dalším bodem Schmittovy kritiky je liberální požadavek na svobodu a rovnost, který je v přímém rozporu s omezením volebního práva na majetné třídy. Schmitt poukazuje na pokrytectví liberální buržoazie, která propaguje ideály svobody a rovnosti, avšak současně usiluje o udržení své vlastní hegemonie a vlivu prostřednictvím ekonomických a vzdělanostních kritérií. Tento bod odráží hluboké napětí mezi demokratickými principy a třídními zájmy. Schmitt zde varuje před nebezpečím, že politický systém, který deklaruje univerzální hodnoty, může být ve skutečnosti nástrojem k udržení privilegií úzké elity. Toto napětí může vést k sociální nerovnováze a politické nestabilitě, což se nakonec v minulosti a současnosti děje.
Schmitt dále kritizuje liberální společnost za to, že odstraňuje aristokracii krve a rodu, avšak připouští vládu peněžní aristokracie (oligarchie). Oligarchie, podle Schmitta, představuje nejhloupější a nejhrubší podobu vlády, protože je založena výlučně na ekonomické moci a materiálním bohatství. Tento přechod od tradiční aristokracie k aristokracii peněz může být chápán jako symptom širšího problému komodifikace společenských hodnot a redukce všech aspektů lidského života na tržní hodnotu. Schmitt zde poukazuje na dehumanizující účinky kapitalistického systému, který oslabuje morální a kulturní základy společnosti.
Poslední část citátu se věnuje otázce suverenity. Schmitt tvrdí, že liberální buržoazie nechce ani suverenitu krále, ani suverenitu lidu, čímž odhaluje hlubokou neujasněnost v politickém myšlení liberálního tábora. Suverenita je pro Schmitta klíčovým pojmem politické teorie, protože představuje nejvyšší a konečnou moc rozhodovat o výjimečných stavech a zásadních otázkách politického života. Liberální neochota jasně definovat zdroj suverenity může vést k politickému vakuu a neschopnosti efektivně řešit krizové situace, což se prokázalo při opatřeních proti šíření koronaviru a přijímání uprchlíků.
Citát z Schmittovy Politické theologie odhaluje hluboké paradoxy a inherentní rozpory liberální ideologie. Schmittova kritika je zaměřena na neschopnost liberální buržoazie sjednotit své deklarované hodnoty s praktickou politickou realitou. Tato schizofrenie se projevuje v rozporuplném vztahu k tradičním institucím, pokrytectví v otázce rovnosti a svobody, neochotě čelit důsledkům ekonomické moci a nejasnosti v otázce suverenity.
A hádejte, kdo se v poslední době aktivně Schmittem zabývá? Jeho práce jsou velice vážně recipovány v Číně, Rusku, Bělorusku a dalších zemích nepatřících k Západu.
Michal Ševčík, místopředseda ČSNS