Františka Plamínková, národně socialistická politička (ČSNS) a významná česká feministka a bojovnice za práva žen, se neodmyslitelně zapsala do dějin moderní politiky nejen v Československu. Její úsilí vedlo k získání volebního práva pro české ženy v roce 1920 a k mnoha dalším společenským reformám, které významně přispěly k rovnoprávnosti žen. Dnes, po 150 letech od jejího narození, je na místě se zamyslet nad směrem, kterým se feministické hnutí ubírá, a zda odpovídá původním cílům emancipace.
Současné feministické a genderové ideologie sklouzávají k adoraci postmoderních konceptů, které místo osvobození žen vedou spíše k jejich odcizení. Myšlenkové směry ovlivněné kritickou teorií a postmoderní dekonstrukcí společenských a kulturních struktur (J. Butlerová, R. Walkerová a další) směřují k popření přirozených rozdílů mezi muži a ženami. Plamínková se však nesnažila o potlačení ženské identity ve prospěch jakési unifikované genderové neutrality, ale o uznání žen jako rovnocenných bytostí s vlastní jedinečnou hodnotou.
Moderní feministické hnutí, zejména třetí a čtvrtá vlna, pod vlivem progresivistických ideologií, silou prosazuje maskulinizaci žen, přičemž agresivita, soutěživost a dominance jsou představovány jako cesty k emancipaci. Tlak na ženy, aby přejímaly tyto vlastnosti, však může vést k popření jejich přirozených predispozic a hodnot, které společnosti přinášejí jiné, avšak rovnocenné kvality. Plamínková se snažila o emancipaci žen v jejich vlastní síle, ne o jejich transformaci na karikatury mužů.
Další problematický jev současného feminismu spočívá ve fragmentaci a polarizaci. Namísto jednotného boje za práva žen se feministické hnutí rozdělilo do nesourodých proudů, které často vedou k dezorientaci a ztrátě původního smyslu. Plamínková by pravděpodobně nesouhlasila s tím, že emancipace znamená popření ženskosti nebo vnucování jediné správné cestu ženám, které se rozhodnou např. pro tradiční role matky a manželky.
Františka Plamínková není postavou, kterou lze přizpůsobit současným radikálním narativům. Byla vlastenkou, nikoli kosmopolitní revolucionářkou, a český národně socialistický proud, jehož součástí byla, stavěl na sociální spravedlnosti a rovnosti příležitostí. Namísto destrukce kulturních hodnot usilovala o jejich modernizaci a o posílení žen v rámci existujících společenských struktur.
Dnes, v době postmoderního relativismu a hyperkorektních ideologií, je důležité se vrátit k myšlenkám skutečné emancipace, které nepopírají biologickou a kulturní identitu žen. Plamínková neviděla rovnost v popření ženskosti, ale v uznání a respektování jedinečné role žen ve společnosti. Pokud chceme dosáhnout skutečné rovnoprávnosti, je nutné se distancovat od manipulativních proudů progresivismu a vrátit se k autentické emancipaci, která není založena na popření identity, ale na jejím posílení. A neobstojí ani zbožné přání některých „nadšenců“, že dneska by Plamínková byla redaktorkou v nějakém queer či genderovém periodiku.
Michal Ševčík
Odkaz: Odkaz Františky Plamínkové je v kontrastu s progresivistickými genderovými ideologiemi
Odkaz: Projev předsedy ČSNS u příležitosti 150 výročí narození Františky Plamínkové