Dnes se na půdě Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky uskutečnil odborný seminář s názvem "Edvard Beneš a jeho role v našich moderních dějinách: historická pravda vs. revizionismus". Setkání otevřelo prostor pro věcnou diskusi o odkazu druhého československého prezidenta, o poválečném uspořádání a o tom, jakým způsobem dnes pracujeme s historickou pamětí.
Seminář se konal pod patronací poslance Ing. & Mgr. Tomáše Doležala (SPD) ve spolupráci s ČSNS.
Vystoupili poslanec Tomáš Doležal, předseda ČSNS Michal Klusáček a politický analytik Mgr. Zdeněk Vyskočil. Diskuse se soustředila na osobnost Edvarda Beneše, na právní kontinuitu českého státu i na otázku současného výkladu poválečných dějin.
Zazněla konkrétní historická fakta týkající se postavení německého obyvatelstva v meziválečném Československu, výsledků voleb v roce 1935 i následného poválečného uspořádání. Diskutována byla také současná veřejná debata kolem plánovaného konání sudetoněmeckého sjezdu v Brně a otázka, jak má Česká republika přistupovat k historickému revizionismu.
Níže je uveden příspěvek Michala Ševčíka, který na tomto semináři doplnil a přednesl Michal Klusáček.
Mluvíme-li o Dr. Edvardu Benešovi, nemluvíme pouze o historické postavě, která sehrála významnou roli ve vzniku, obnově a transformaci novodobého československého státu. Mluvíme o státníkovi par excellence a jeho určité koncepci demokracie, která se rodila v podmínkách mimořádného mezinárodního tlaku, ale také sociálního i civilizačního. Dr. Beneš si po celou dobu svého aktivního politického života kladl otázku, zda je možné demokratický řád nejen uchovat, ale také rozvíjet v situaci, kdy tradiční liberální či kapitalistický civilizační model prochází hlubokou krizí.
Základní východisko, které je třeba vyslovit bez ambivalence, zní: Edvard Beneš byl přesvědčeným a důsledným demokratem. Demokracie pro něj nebyla taktickým nástrojem, nýbrž hodnotovým horizontem, k němuž se politické jednání vztahuje. Nechápal ji jako pouhý soubor procedur, ale jako režim odpovědnosti a odpovědnosti jednotlivce i odpovědnosti státní moci. V jeho myšlení je demokracie spjata s mravní dimenzí veřejného života: s vědomím, že výkon moci musí být kontrolovatelný nejen právem, ale i svědomím.
Právě proto Beneš demokracii nikdy neztotožnil s jedinou ideologickou školou. Nepřijal redukci demokracie na liberalismus, stejně jako nepřijal její rozpuštění v marx-leninském konceptu třídního státu. V obou směrech rozpoznával určité impulsy, které mohly demokratický projekt obohatit, avšak pouze tehdy, pokud zůstane zachována jeho ústavní a etická struktura.
I. Demokracie jako vývojový a etický princip
Benešovo pojetí demokracie nelze adekvátně pochopit bez vědomí jeho hlubokého historismu. Beneš nebyl politickým myslitelem, který by demokracii chápal jako abstraktní a neměnnou formu vlády, nýbrž jako historicky se vyvíjející řád, jehož konkrétní podoba je vždy podmíněna zkušeností společnosti. Již ve svých meziválečných textech i pozdější práci Demokracie dnes a zítra pracuje s představou, že demokracie je dynamický systém, který se musí přizpůsobovat strukturálním proměnám moderní společnosti — industrializaci, masové politice, sociálním konfliktům i proměně mezinárodního prostředí.
Beneš zde výslovně odmítá pojetí demokracie jako „hotové konstrukce“, která by byla jednou provždy definována ústavním textem. Ústava je podle něj nutnou formou, nikoli však konečným obsahem demokracie. Obsah demokracie se vyvíjí spolu s tím, jak se mění společenské podmínky. Tato vývojovost však není evolucí samovolnou; není to deterministický proces, který by byl řízen anonymními dějinnými zákony. Beneš opakovaně zdůrazňuje roli politického rozhodování, odpovědnosti a vědomé státnické volby. Demokracie je vývojová právě proto, že je založena na svobodném jednání aktérů, nikoli na nevyhnutelnosti.
Tento důraz na vědomé jednání je patrný například v jeho postoji během mnichovské krize roku 1938. Beneš si byl vědom, že každé rozhodnutí – mobilizovat, nebo přijmout diktát – bude mít zásadní dopad na budoucnost státu. Jeho volba nebyla kapitulací v morálním smyslu, nýbrž rozhodnutím, které mělo minimalizovat bezprostřední destrukci národa a uchovat předpoklady pro budoucí obnovu státnosti. Lze s tímto rozhodnutím polemizovat, ale nelze přehlédnout, že bylo činěno v rámci odpovědnosti za celek, nikoli z partikulárního zájmu. Právě zde se ukazuje jeho chápání demokracie jako odpovědnosti, nikoli jako heroismus.
Ještě zřetelnější je etická dimenze jeho pojetí demokracie v období londýnského exilu. Beneš nebudoval zahraniční odboj jako osobní mocenský projekt; systematicky usiloval o mezinárodní uznání kontinuity československého státu a o obnovení ústavního rámce republiky. V londýnských projevech opakovaně zdůrazňuje, že československý stát musí být po válce obnoven jako demokratický, nikoli jako režim pomsty či autoritativní moci. V exilových úvahách je demokracie chápána jako závazek, který je třeba zachovat i v situaci, kdy je stát fyzicky zničen.
Zásadní je, že Beneš demokracii chápe nejen institucionálně, ale také morálně. Demokracie je pro něj způsobem vztahu k moci. Moc není majetkem, nýbrž svěřenou funkcí. Tuto myšlenku lze sledovat již v jeho meziválečných projevech, kde zdůrazňuje, že vláda je odpovědná parlamentu a že prezident není suverénem v monarchickém smyslu, nýbrž garantem ústavnosti. Beneš důsledně respektoval omezení prezidentské pravomoci a nepokoušel se rozšiřovat svou autoritu mimo ústavní rámec, a to ani v období silného politického tlaku.
Jeho pojetí demokracie jako etické kategorie je zřetelné i v zmíněném textu Demokracie dnes a zítra, kde píše o „mravní odpovědnosti politických elit“ a o nutnosti, aby demokracie byla nesena politickou kulturou, nikoli pouze právní normou. Demokracie podle něj nemůže přežít, pokud její aktéři přijímají pravidla pouze instrumentálně. Musí je přijmout vnitřně. V tomto smyslu lze říci, že pro Beneše je demokracie skutečně „stavem mysli“ – schopností jednat poctivě i tehdy, kdy k tomu není bezprostřední donucení.
Tento motiv se promítá i do jeho poválečného jednání. I když podporoval rozsáhlé sociální a hospodářské reformy, nepřestal trvat na tom, že musí probíhat v rámci ústavních procedur. Dekrety prezidenta republiky nebyly vydávány jako výraz osobní moci, ale jako nástroj obnovy právního řádu v náročné dějinné situaci. Beneš sám usiloval o jejich následnou ratihabici zákonodárným sborem, čímž chtěl obnovit standardní ústavní rovnováhu. To svědčí o jeho vědomí, že mimořádná opatření musí být zpětně podrobena demokratické kontrole.
Je pravda, že model Národní fronty omezil plnou pluralitu politické soutěže. Nicméně i zde Beneš vycházel z přesvědčení, že jde o přechodné řešení v mimořádné situaci a že demokratická legitimita musí být zachována prostřednictvím voleb a parlamentní odpovědnosti vlády. Lze argumentovat, že podcenil riziko koncentrace moci, avšak nelze tvrdit, že by jeho záměrem bylo demokratický princip opustit.
Shrneme-li tento oddíl: Benešovo pojetí demokracie je kombinací historického evolucionismu a normativního eticismu. Demokracie se vyvíjí, protože společnost se vyvíjí; avšak tento vývoj je legitimní pouze tehdy, pokud je řízen vědomým rozhodováním aktérů, kteří respektují ústavní rámec a přijímají odpovědnost za celek. Demokracie není pro Beneše pouze procedurou, nýbrž mravní kvalitou politického jednání.
Právě v této syntéze – vývojovosti a etické odpovědnosti – spočívá intelektuální náročnost jeho odkazu.
II. Liberalismus: nezbytný základ a jeho limity
Při výkladu Benešova vztahu k liberalismu je třeba postupovat s naléhavostí. Beneš nebyl liberálním teoretikem v doktrinálním smyslu a nikdy demokracii neredukoval na liberalismus jako ideologický systém. Jeho myšlení vyrůstalo z širší evropské politické kultury, která si osvojila úctu k jednotlivci, respekt k právu, odpovědnost občana za obec a hodnotu práce jako zdroje legitimity. Tyto prvky lze v určitém rozsahu označit za kompatibilní s liberální tradicí, avšak nejsou jejím výlučným vlastnictvím.
Beneš sdílel přesvědčení, že bez ochrany základních práv, bez institucionální dělby moci a bez právního státu nemůže existovat demokracie v pravém slova smyslu. Tyto prvky však neodvozoval z tržního individualismu ani z minimalizace státu, nýbrž z představy odpovědného občanství. Jednotlivec má být chráněn právem nikoli proto, že je izolovanou ekonomickou jednotkou, ale proto, že je morálním subjektem a nositelem odpovědnosti.
V tomto bodě je nutné odlišit Benešovu pozici od klasického laissez-faire liberalismu. Beneš si byl plně vědom, že meziválečný model hospodářské liberalizace vedl k situaci, kdy ekonomická moc nebyla dostatečně regulována veřejným zájmem. Velká hospodářská krize třicátých let pro něj nepředstavovala pouze cyklický výkyv, nýbrž strukturální selhání předpokladu, že tržní mechanismus sám o sobě zajistí sociální rovnováhu. Pokud se hospodářská soutěž promění v koncentraci moci a pokud práce ztratí důstojnost i jistotu, pak formální politická rovnost přestává být pro občany přesvědčivá.
Beneš tedy neodmítal svobodu podnikání ani individuální iniciativu. Odmítal však tezi, že stát má být v ekonomické sféře pouze pasivním arbitrem. Jeho argumentace vycházela z přesvědčení, že ekonomická struktura společnosti má přímý dopad na stabilitu politického systému. Demokracie, která ponechá zásadní ekonomické rozhodování mimo veřejnou kontrolu, riskuje, že se politická moc dostane do závislosti na moci hospodářské.
Jeho kritika liberalismu se proto netýká principu svobody, ale jeho jednostranného výkladu. Beneš rozlišuje mezi svobodou jako hodnotou a liberalismem jako konkrétní doktrínou. Svoboda je pro něj podmínkou demokracie; liberalismus je jedním z historických způsobů, jak tuto svobodu institucionalizovat. Pokud se však liberalismus redukuje na ochranu majetkových práv bez ohledu na sociální důsledky, dostává se do napětí s demokratickým principem rovnosti občanů.
Tato pozice se zřetelně promítá do jeho poválečných úvah o hospodářském uspořádání. Beneš vychází z předpokladu, že úcta k jednotlivci a jeho práci musí být zachována, avšak že práce nesmí být podřízena anonymním silám trhu bez veřejné odpovědnosti. Práce má důstojnost, která není pouze ekonomická, ale také občanská. Pokud ekonomický systém tuto důstojnost eroduje, oslabuje tím samotné základy demokratické legitimity.
Z hlediska politické teorie lze Benešovu pozici charakterizovat jako snahu o překročení dichotomie mezi individualistickým liberalismem a kolektivistickým socialismem. Neusiluje o negaci individuality ve jménu kolektivu, ani o negaci veřejného zájmu ve jménu autonomie trhu. Jeho cílem je rovnováha, v níž je jednotlivec chráněn právem a současně integrován do sociálního rámce, který zajišťuje minimální podmínky důstojné existence.
Tato rovnováha je intelektuálně náročná, protože vyžaduje rozlišovat mezi hodnotami a jejich ideologickými interpretacemi. Beneš dokázal uznat hodnotu osobní svobody, právního státu a odpovědnosti jednotlivce, aniž by přijal redukci demokracie na tržní liberalismus. Stejně tak byl schopen reflektovat sociální požadavky moderní společnosti, aniž by opustil princip ústavní plurality.
Jeho kritika liberalismu tedy není odmítnutím evropské tradice svobody, ale jejím zpřesněním v podmínkách masové společnosti. Demokracie podle Beneše nemůže být pouhým rámcem ochrany individuálních práv; musí být také strukturou, která umožňuje jejich reálné naplnění. A právě zde se ukazuje jeho důslednost: svoboda bez sociální podmíněnosti se může stát formální, zatímco sociální politika bez úcty k jednotlivci může sklouznout ke krajnímu paternalismu.
Benešova pozice proto stojí mezi těmito póly a odmítá jejich zjednodušující absolutizaci.
III. Socialismus jako korektiv a riziko
Vztah Edvarda Beneše k socialismu nelze interpretovat ani jako konverzi, ani jako pouhý taktický kompromis. Jeho postoj je výsledkem dlouhodobého vývoje, který se pohybuje mezi sociálním reformismem českého národně-socialistického prostředí, masarykovským humanismem a reflexí strukturální krize kapitalismu ve 30. letech. Pokud chceme být rigorózní, musíme rozlišit mezi socialismem jako ideologickou doktrínou a socializačními nástroji jako politickými prostředky.
Beneš nikdy nepřijal marxistickou teorii třídního boje jako určující princip historického vývoje. Neakceptoval tezi, že stát je pouze nástrojem jedné třídy a že demokracie je přechodnou formou k diktatuře proletariátu. V jeho textech nenajdeme obhajobu odstranění pluralitního systému ani legitimizaci monopolní moci jedné strany. Jeho pojetí státu zůstává republikánské: stát je politické společenství občanů, nikoli instrument třídní hegemonie.
Přesto však Beneš již od meziválečného období reflektuje skutečnost, že průmyslová společnost generuje mocenské asymetrie, které nelze ignorovat. Ekonomická koncentrace podle něj není pouze hospodářským jevem; má přímé politické důsledky. Pokud je ekonomická moc koncentrována do úzkých skupin bez veřejné odpovědnosti, může začít ovlivňovat rozhodovací procesy demokratického státu. V tomto smyslu Beneš rozpoznává v socializačních opatřeních určitý korektivní potenciál.
Je důležité zdůraznit, že tento korektiv není veden ideou zrušení soukromého vlastnictví jako takového. Beneš nepředkládá program totální kolektivizace. Jeho argumentace se týká především strategických odvětví, infrastruktury a oblastí, které mají bezprostřední dopad na státní suverenitu a sociální stabilitu. V poválečných úvahách výslovně spojuje znárodnění klíčových průmyslových podniků s bezpečnostní zkušeností okupace: průmysl, který může být snadno využit proti státu, musí být pod veřejnou kontrolou.
Znárodnění v jeho pojetí není revolučním aktem, nýbrž institucionální reformou. Je to právní proces, který má být proveden zákonnou cestou a pod parlamentní kontrolou. Beneš zde vychází z přesvědčení, že demokracie může změnit vlastnické struktury, aniž by opustila svou podstatu. Změna vlastnického režimu není sama o sobě negací demokracie; negací by byla až tehdy, kdyby byla provedena mimo ústavní rámec a bez možnosti veřejné kontroly.
Zároveň však Beneš nebyl naivní v otázce rozsahu státní moci. V jeho poválečných projevech lze nalézt opakované upozornění, že silný stát nesmí přerůst v stát všemocný. Socializační opatření mají sloužit stabilizaci, nikoli absorpci celé občanské sféry. Pokud by stát převzal kontrolu nad všemi oblastmi společenského života, ztratil by se prostor pro autonomii společnosti, která je podmínkou demokratické vitality.
Právě zde se objevuje zásadní napětí Benešova myšlení: jak rozšířit roli státu v ekonomické oblasti, aniž by byla oslabena pluralita a svobodná iniciativa občanů. Toto napětí je zřetelné zejména v letech 1945–1947, kdy Beneš podporuje rozsáhlé znárodňovací dekrety, avšak současně trvá na tom, že politická soutěž a parlamentní odpovědnost vlády musí zůstat zachovány. Socializační proces má být podřízen ústavnímu rámci, nikoli naopak.
Je třeba dodat, že Beneš rozlišoval mezi socialismem jako demokratickým reformním směrem a marx-leninským modelem sovětského státu. Ve svých úvahách připouští možnost, že socialismus může být realizován demokratickou cestou, pokud respektuje politickou pluralitu a právní stát. Nepřijal však představu, že by jednota politické moci byla nutnou podmínkou sociální transformace.
Z dnešní perspektivy lze konstatovat, že Beneš podcenil riziko, které spočívá v kumulaci ekonomické a politické moci v rukou jednoho politického subjektu. Model Národní fronty vytvořil prostředí, v němž byla soutěž omezená a kontrolní mechanismy oslabené. Avšak analyticky je třeba rozlišit mezi jeho koncepcí a jejím historickým vyústěním. Benešova koncepce předpokládala, že sociální transformace bude probíhat v rámci pluralitního systému; nepočítala s jeho eliminací.
Toto napětí mezi socializační ambicí a ústavní opatrností je skutečně jedním z klíčových rysů jeho politického myšlení. Beneš si uvědomoval, že demokracie bez sociální reformy může být nestabilní, ale zároveň že sociální reforma bez institucionálních pojistek může vést k omezení svobody. Jeho projekt je pokusem udržet tyto dvě dimenze v rovnováze.
Z teoretického hlediska lze Benešovu pozici charakterizovat jako republikánský reformismus: stát má právo zasahovat do ekonomických struktur ve jménu veřejného zájmu, avšak jeho moc je legitimní pouze tehdy, pokud je podrobena ústavní kontrole a respektuje pluralitu politických sil.
Právě v tomto napětí – mezi rozšířením sociální funkce státu a obranou ústavních limitů – spočívá intelektuální složitost jeho vztahu k socialismu. Není to vztah konverze, ani odmítnutí, nýbrž pokus o integraci určitého korektivu do demokratického rámce bez jeho rozbití.
IV. Léta 1945–1948: experiment s demokratickou přestavbou
Poválečné období let 1945–1948 nepředstavuje v Benešově myšlení náhlý obrat, nýbrž praktickou zkoušku jeho dlouhodobě formulované koncepce demokracie socializující. Beneš se nevracel do vlasti s úmyslem „restartovat“ republiku v podobě před Mnichovem. Jeho výchozí teze byla jiná: válka zásadně proměnila politickou, sociální i mezinárodní realitu a obnovený stát musí tuto proměnu reflektovat, má-li být životaschopný.
Je třeba si uvědomit konkrétní výchozí situaci. Československo bylo státem, jehož území bylo šest let okupováno, jehož hospodářská struktura byla podřízena válečnému režimu Třetí říše, jehož židovské obyvatelstvo bylo systematicky vyhlazováno a jehož politické elity byly zčásti eliminovány, zčásti kompromitovány. Vedle toho existovala zkušenost Mnichova, která zásadně narušila důvěru ve schopnost západních demokracií garantovat bezpečnost malých států. Beneš tedy nestál před úkolem návratu k normálu, nýbrž před úkolem redefinovat normál.
Koncept tzv. demokracie socializující byl formulován již během exilu a vycházel z přesvědčení, že předválečná republika byla demokratická politicky, avšak sociálně nedokončená. Beneš v londýnských projevech i v textu Demokracie dnes a zítra otevřeně hovoří o nutnosti „hlubší demokratizace“ hospodářských vztahů. To neznamenalo odstranění parlamentního systému, nýbrž jeho doplnění o strukturální reformu vlastnických poměrů v klíčových sektorech.
Poválečné znárodňovací dekrety – zejména dekret č. 100/1945 Sb. o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků a dekret č. 101/1945 Sb. o znárodnění velkých průmyslových podniků – byly v Benešově koncepci chápány jako nástroje stabilizace, nikoli jako revoluční přerušení právního řádu. Je podstatné, že šlo o právní akty vydané v rámci obnovovaného ústavního rámce a následně potvrzené Prozatímním národním shromážděním. Z hlediska formální legitimity byly integrovány do právního systému republiky.
Zásadní otázkou je model Národní fronty. Ten byl formulován jako politická dohoda omezeného počtu stran, které se podílely na odboji a obnově státu. Beneš jej podporoval jako přechodné uspořádání, jehož cílem bylo zabránit bezprostřední destabilizaci, fragmentaci politického pole a případnému návratu sil, jež byly spojeny s předválečným autoritářstvím či kolaborací. Je však nezpochybnitelné, že tento model znamenal omezení plné politické soutěže, zejména vyloučením některých předválečných stran.
Z teoretického hlediska zde dochází k napětí mezi principem inkluzivní demokracie a principem ochrany demokratického řádu před jeho nepřáteli. Beneš vycházel z předpokladu, že poválečná situace vyžaduje určitou míru politické koncentrace, aby bylo možné provést nezbytné reformy a zajistit stabilitu. Současně však předpokládal, že tato koncentrace nebude znamenat zrušení pluralitní soutěže uvnitř Národní fronty a že parlamentní odpovědnost vlády zůstane zachována.
Volby v květnu 1946, které proběhly jako relativně svobodné, jsou v tomto ohledu významným momentem. Beneš respektoval jejich výsledek, jakkoli vedl k výraznému posílení komunistické strany. Prezident nevyužil své pravomoci k tomu, aby výsledek zpochybnil; postupoval v rámci ústavního systému a jmenoval vládu podle výsledků voleb. To svědčí o tom, že i v situaci, kdy se politická rovnováha vyvíjela směrem, který mohl být rizikový, Beneš nepřekročil ústavní rámec.
Klíčový problém spočíval v asymetrii politické moci, která se postupně prohlubovala prostřednictvím kontroly bezpečnostního aparátu a některých resortů. Beneš vycházel z předpokladu, že demokratická soutěž uvnitř Národní fronty bude pokračovat a že parlamentní systém dokáže udržet rovnováhu. Tento předpoklad se ukázal jako strukturálně oslabený, zejména v podmínkách mezinárodní polarizace mezi Východem a Západem.
Je důležité zdůraznit, že Benešovo jednání v únoru 1948 nebylo výrazem přijetí autoritářského modelu, nýbrž reakcí na akutní ústavní krizi. Přijetí demise nekomunistických ministrů a jmenování nové vlády bylo krokem, který měl zabránit eskalaci konfliktu do otevřeného střetu, jehož výsledek by mohl být násilný. Lze diskutovat, zda existovala reálná alternativa; nicméně nelze tvrdit, že by Beneš jednal s úmyslem zrušit demokratický princip.
Z analytického hlediska je nutné rozlišit mezi Benešovou koncepcí demokratické přestavby a jejím historickým vyústěním. Jeho projekt předpokládal, že sociální a ekonomická transformace může být provedena demokratickými prostředky a že pluralitní rámec zůstane zachován. Historická dynamika – kombinace vnitropolitického mocenského střetu a mezinárodní konfrontace – vedla k výsledku, který tuto rovnováhu narušil.
Závěr tedy nemůže znít ani jako idealizace, ani jako zjednodušující odsudek. Léta 1945–1948 představují pokus o demokratickou přestavbu státu v mimořádných podmínkách, přičemž tento pokus obsahoval strukturální napětí mezi ambicí hluboké sociální reformy a potřebou zachovat plnou institucionální pluralitu. Benešova odpovědnost spočívá v tom, že tento model podporoval; jeho demokratická integrita však spočívá v tom, že jej chápal jako ústavní projekt, nikoli jako cestu k monopolu moci.
Právě v tomto rozporu – mezi snahou demokraticky proměnit společnost a rizikem oslabení pojistek demokracie – se koncentruje nejzávažnější otázka jeho odkazu.
V. Dekrety prezidenta republiky a otázka kontinuity
Dekrety prezidenta republiky, které se týkaly zejména osob německé národnosti a jejich majetkového postavení, byly vydány výlučně v období po osvobození Československa, tedy mezi 19. květnem a 25. říjnem 1945. Nešlo o exilové akty z roku 1940, nýbrž o normy vydané na území obnoveného státu, jenž navázal na svou předmnichovskou právní kontinuitu.
Tyto akty byly vydány v mimořádném historickém kontextu bezprostředně po skončení války, v situaci rozpadu okupací deformovaného právního prostředí a v návaznosti na mezinárodní rozhodnutí vítězných mocností, zejména Postupimskou dohodu.
Z hlediska ústavního práva je rozhodující skutečnost, že všechny dekrety byly následně schváleny Prozatímním Národním shromážděním ústavním zákonem č. 57/1946 Sb. ze dne 28. března 1946. Tím byly integrovány do zákonodárného systému republiky. Nejedná se tedy o mimořádné akty stojící mimo právní řád, nýbrž o normy, které byly řádně inkorporovány do poválečné legislativy.
Je nezbytné zdůraznit dvě roviny:
1. Normativní účinky těchto dekretů byly historicky realizovány v konkrétním poválečném období.
2. Jejich právní existence je součástí ústavní kontinuity českého státu.
Ústavní soud České republiky opakovaně konstatoval, že dekrety prezidenta republiky představují součást historického právního řádu a že jejich existence nemůže být zpětně zpochybňována bez narušení principu právní jistoty a kontinuity státu. Zpochybnění těchto aktů by totiž neznamenalo jen otevření jednotlivých majetkových případů; znamenalo by otevření otázky samotné legitimity poválečné obnovy Československa.
A právě zde se dostáváme k současnému rozměru věci.
Pořádání akcí či shromáždění, jejichž implicitním nebo explicitním cílem je relativizovat poválečné právní uspořádání, není pouhou historickou debatou. Je to zásah do citlivé oblasti právní kontinuity a mezinárodního uspořádání, které bylo výsledkem druhé světové války. Otevírat tuto otázku bez respektu k historickému kontextu a bez vědomí ústavních konsekvencí znamená vstupovat na pole, kde se nerozvíjí akademická diskuse, ale kde se testuje stabilita právního státu.
Je legitimní diskutovat o dějinách. Je legitimní analyzovat jednotlivá opatření. Není však legitimní vytvářet dojem, že poválečné právní akty jsou jakýmsi dočasným excesem, který lze zpětně delegitimizovat bez dopadu na samotný základ státní identity.
Právní stát stojí na principu kontinuity a právní jistoty. Pokud bychom připustili, že základní akty poválečné obnovy mohou být po osmdesáti letech politicky revidovány, otevřeli bychom precedent, který by destabilizoval samotné chápání právního řádu jako stabilního rámce.
Proto je třeba říci zcela věcně a bez emocí: poválečné dekrety prezidenta republiky jsou historicky uzavřenou, právně integrovanou součástí českého ústavního vývoje. Jejich existence nesmí být předmětem aktuální politické debaty. Pokusy o jejich symbolickou či právní delegitimizaci nejsou konstruktivním příspěvkem k evropskému smíření, nýbrž krokem, který oslabuje princip spravedlnosti.
Závěrečné zamyšlení
Edvard Beneš představuje politickou osobnost, která se pokusila udržet demokracii v podmínkách extrémního tlaku a zároveň ji rozvinout tak, aby byla sociálně pevnější a institucionálně odolnější. Jeho odkaz spočívá v přesvědčení, že demokracie je více než technika vládnutí: je to etická disciplína, která vyžaduje odpovědnost i tehdy, když není vynucována dohledem.
Demokracie bez této vnitřní odpovědnosti se může stát pouhou formou. Demokracie bez sociální dimenze může ztratit životaschopnost. Demokracie bez institucionálních pojistek může být ohrožena zevnitř, ale demokracii nelze ochránit v době anomie.
Dr. Beneš nám nepředává jednoduché řešení. Předává nám náročnou otázku: jak spojit svobodu, sociální odpovědnost a spravedlnost a státní suverenitu tak, aby se demokracie nestala ani prázdným liberalismem, ani autoritářským kolektivismem.
Právě v tomto kontextu je třeba jasně pojmenovat i historickou zkušenost českých zemí. Je potřeba otevřeně říci, že před druhou světovou válkou žilo v Československu přibližně 3,2 milionu Němců. Přibližně 250 tisíc z nich zahynulo během války. Odsunuto po roce 1945 však bylo zhruba 2,7 milionu osob. To tedy znamená, že přibližně 250 tisíc Němců v Československu zůstalo – zejména ti, kteří nebyli spojeni s nacistickým režimem, případně prokázali antifašistický postoj ať už skutky nebo tím, že žili ve smíšených rodinách.
Je rovněž historickým faktem, že ve volbách roku 1935 získala Sudetoněmecká strana Konráda Henleina přes 70 % hlasů německy mluvících voličů v Československu. I tato skutečnost patří k porozumění tehdejší politické realitě a následnému vývoji.
Právě proto je podle mého názoru potřeba jasně odsoudit skutečnost, že se má v letošním roce konat sudetoněmecký sjezd v Brně. Historie nemá být nástrojem kolektivní viny ani kolektivního zapomnění, ale ani přepisování odpovědnosti. Je třeba trvat na tom, že z Československa nebyli po válce odsunuti „všichni Němci“, ale především ti, kteří byli spojeni s nacistickým režimem nebo byli součástí politického proudu, jenž rozbíjel demokratický stát. A právě potomci těchto Němců se v Brně letos plánují setkat!
Benešův odkaz nás vede k tomu, abychom dokázali spojit vědomí historické odpovědnosti s obranou demokracie a státní suverenity – bez emocí, ale s pevnými fakty. A právě tato schopnost rozlišovat mezi individuální odpovědností, politickou realitou a hodnotami demokracie činí jeho odkaz stále aktuálním.
Michal Ševčík, Michal Klusáček
