Mluví–li se o některých politických nebo jinak veřejně známých osobnostech, čteme a slýcháme o nich jak jsou kontroverzní, populističtí a jak rozdělují národ. Zajímavé je, že jde vesměs o osoby, které právě ve veřejném životě dosáhly značných úspěchů a obvykle se zasloužily o rozvoj tohoto státu a národa. Zpravidla se vyznačují prosazováním samostatnější a sociálně ohleduplnější politickou praxí. Většinou jsou spíše levicového smýšlení, ale v poslední době to není podmínkou. Méně podléhají zahraničním tlakům a disponují vzděláním a inteligencí. Obvykle projevují i dobré státnické schopnosti, zkušenost a rozhled. Především se tak hovořilo o Miloši Zemanovi, Jiřím Paroubkovi, Andreji Babišovi. Ale těch osob a jmen je mnohem více. Naštěstí pro nás.
Je to ale opravdu tak? Jsou to opravdu ti, kdo nás rozdělují ne-li přímo rozeštvávají, jak nám tvrdí hlavní média?
Podle mých vlastních zkušeností ale i některých sociologických průzkumů je to přesně naopak. A nejlépe je to vidět při prezidentských volbách. Vezměme si jen to, kdo je voličem a stoupencem takového Miloše Zemana nebo Andreje Babiše. Najdeme tam osoby různého věku i povolání. Vyučené i vysokoškoláky, intelektuály i řemeslníky, lidi z venkova i měst. Našli se i lidé z uměleckých a mediálních kruhů. Občas. Všichni tito lidé se dokázali sjednotit na jedné osobnosti a to i přes některé výhrady a názorové rozdíly.
A jak tomu bylo u ostatních osobností? Třeba K. Schwarzenberga, J. Drahoše, D. Nerudové i P. Pavla?
Jistěže podstatně jinak. Okruh příznivců a voličů těchto lidí je v podstatě dost jednotvárný. Jsou to lidé z politických neziskovek, médií a uměleckého světa. Kavárenští intelektuálové, manažeři nadnárodních firem a úspěšní privatizátoři a restituenti, finančníci a lidé navázaní na orgány EU a dotační systém této instituce. No a samozřejmě určitá část mládeže, snadno podléhající manipulacím. To by samozřejmě k volebnímu úspěchu nestačilo a proto jsou tu média a umělci ze světa šoubyznysu. Ti se zaměří na získání příznivců z řad nerozhodnutých a lidí, kteří se politikou jinak příliš nezabývají. A nemylme se, jsou to často i lidé inteligentní a vzdělaní. Ale přesto nepochybují o kvalitě informací, které jsou jim v hlavních sdělovacích prostředcích předkládány a nepídí se po alternativách a zdrojích. Nemají k tomu důvod a mnohdy ani čas a chuť. Necítí takovou potřebu. Bohužel. Stačí zaběhnuté stereotypy, které se neustálým opakováním staly mantrou.
Mnohé je patrné i z veřejných akcí, které se kolem nás ve veřejném prostoru odehrávají. Příznivci oněch zlých rozeštvávačů, tak často nazývaní dezoláty a proruskými kolaboranty, na svých shromážděních naslouchají a tleskají řečníkům, kteří jsou z oblasti politiky státní i komunální, z odborů a vlastenecky orientovaných spolků ale také z oblastí zemědělství, energetiky, hospodářství, práva a podobně. Jde o osoby které vědí o čem mluví a reprezentují odbornost a z ní vyplývající názory. Naproti tomu ti ušlechtilí liberálové zaklínající se Havlem, demokracií a lidskými právy na svých manifestacích, hojně dotovaných z nejrůznějších zdrojů tuzemských a asi i zahraničních a propagovaných celostátními sdělovacími prostředky, mají řečníky jiné. Řeční tu především herci a nejrůznější nadšení, leč amatérští aktivisté. Náplň bývá buďto jen zástupná a nebo jde o nepodložená tvrzení z bulvárních médií. Často jsou takové projevy šité horkou jehlou na poslední chvíli a tak vyznívají rozpačitě a také dost trapně. To ale zachraňuje velkolepá šou, která tato shromáždění doprovází.
Výraznou roli tady hrají ústřední, celoplošná média a to včetně televize. Komentáře popuzující mladé proti starším, majetné proti nemajetným, zdravé proti postiženým. Oblíbená je metoda nepřiměřené adorace a protěžování menšinových skupin, která přesahuje meze slušné tolerance a soužití. Dále vytváření na jedné straně pocitů nadřazenosti pro určitý typ voličů a naopak šíření podceňování a opovržení vůči voličům ostatním. Například manipulativní sdělení o tom, jak třeba M. Zemana volí lidé starší, vyučení a z venkova. J. Drahoše zase lidé mladší, vysokoškolsky vzdělaní a z větších měst. A to se opakuje téměř při každé volební kampani. Podle momentální potřeby.
Je tedy celkem jasné že už tady nejde jen o pouhé rozdělování ale přímo rozeštvávání. A ne snad nějakými dezoláty a nezodpovědnými populisty nebo proruskými šváby ale právě těmito povýšeně a nadřazeně se chovajícími pisálky a politickými kariéristy. Osobami, které se považují za morální majáky a představitele té jediné pravdy a lásky a nejvyšších hodnot.
A proč to dělají?
Nepochybně si řada z nich léčí nějaké své komplexy a jiní si zase libují v pocitu nadřazenosti ale to k vysvětlení nestačí. Na to jde o příliš široký jev, který ani zdaleka neprobíhá jen v našich krajích. Lze ho vysledovat prakticky ve většině zemí, které se tak či onak hlásí mezi vyspělé. Když to zjednodušíme, vidíme jak se nám tu střetávají dva principy. Dvě hlavní představy o podobě světa a jeho řádu. Princip, který preferuje zájmy nadnárodních finančních elit, ovládajících banky a samozřejmě i média a velkou část politického života a princip občanské společnosti a národní pospolitosti. Stačí jen malé zamyšlení a snadno poznáme kdo je kdo. A také to, co nám jako občanům a obyvatelů zemí a států prospívá a co ne.
Takže vezměme rozum do hrsti a uvědomme si kdo jsme a kam patříme. Zda mezi nadnárodní finanční elitu a nebo jsme občany své země a příslušníky svého národa?
Já osobně mám v té věci jasno.
Jiří Pondělíček, člen předsednictva ČSNS