Je to již 85let, co se za hustého sněžení valily kolony německé techniky do centra Prahy, kolem nich slzy i zaťaté pěsti. 15. březen 1939 nepřišel náhodně, zejména Mnichov se stal dokladem toho, že suverenita Československa nebyla prioritou Británie a Francie.
Nad Prahou zavlál hákový kříž, stali jsme se součástí Velkoněmecké Říše. Praha byla dokonce čtvrtým největším městem Říše po Berlíně, Vídni, Hamburku. Výnosem Adolfa Hitlera byl zřízen Protektorát. Hitlerův výnos a jeho velké sliby měly uklidnit zahraniční veřejnost. Hácha zůstal formální hlavou Protektorátu, zůstal zachován i statut vlády. Některá ministerstva byla zrušena, pro „nadbytečnost“. Na Loretánském náměstí v bývalé budově ministersta zahraničí se usídlil úřad protektora, který dohlížel i rozhodoval. Protektorát měl i své „kabaretní“ vládní vojsko.
Kulisa pro všední život... Začalo se jezdit vpravo a za poctivých 10 českých korun, byla jedna marka. A tak cukrárny, kavárny, obchody byly plné nakupujících Němců, naopak věznice se plnily odpůrci nového režimu. Jen za prvních 48hodin bylo zatčeno na 4000 osob. Hlavním posláním Protektorátu bylo zajistit klid a zbrojní výrobu pro potřebu Říše, ta se po okupaci zvedla o 26%, objednávky se jen hrnuly. Ulice, náměstí dostaly nové dvojjazyčné názvy, naopak zmizely ty nevhodné. Za poslech ciziny, byl kriminál i trest smrti. Mediální masáž vyzývala k podpoře východního tažení. Ve filmu se nabízely nové lákavé možnosti, ,.. a tak ze Zity Kabátové se stala Maria von Buchlov, z Adiny Mandlové zase Li Adina,...vedle nich umírala na popravišti herečka Anna Letenská za pomoc odboji. Rodilo se hrdinství, ale i kolaborace. Mezi těmi desetitisícemi popravených byl spisovatel dr.Vladislav Vančura, předseda vlády gen. Eliáš, …. ale i ti stateční z Lidic a Ležáků. Vlaky odvážely mladé na práci do Říše, jiné vlaky se židovskými spoluobčany odjížděly na východ.
Cílenou propagandou se stala holešovická výstava Sovětský ráj, včetně zničené sovětské vojenské techniky, přišlo na ní přes 300tisíc návštěvníků. Sanitní vlak s 28 vagony, jako „dar českého národa bojující Říši“, měl zakrýt skutečný názor veřejnosti na východní tažení. Nedávno jsme si připomenuli 81. výročí bitvy u Sokolova. Československo si svoji svobodu muselo tvrdě vybojovat. Nebyl to dar od někoho, nestáli jsme schováni někde v koutku, nestavěli jsme kolaborantské legie, naopak naši vojáci bojovali proti nacistům na všech frontách druhé světové války.
Šestiletá okupace vedle statisícových obětí, rozvrácené ekonomiky, měla i morální dopady, které pociťujeme dodnes. Místo vděku a úcty k hrdinům vidíme spíše zdvižený prst. Není dnes vhodné připomínat, že v Československu našlo svůj hrob na 140tisíc sovětských hrdinů.
Z viníků se dělají oběti, z obětí viníci. Padají pomníky hrdinů. Místo slova mír, politici skoňují slovo válka.České zbrojovky, tak jako v době Protektorátu, chrlí i dnes zbraně pro východní frontu. Plní se opět kasičky, vybárá se na tanky i letadla, slyšíme výzvy mediálních hvězdiček k podpoře válečných dodávek... Na východě Evropy hoří opět města, umírají lidé.... Slovo „mír“ se stává nebezpečným argumentem.
Mnichovem 1938 jsme ztratili samostatnou českou zahraniční politiku, je příznačné, že ji hledáme marně dodnes. Bylo tomu před několika lety v případě srbského Kosova, dnes je tomu při hledání pravdy na Ukrajině. A dokonce i s nebezpečím postihu za jiný odlišný názor.
Přemysl Votava